Ekolabeling

18.4.1

Ekolabeling

Ing. Monika Becková

 NahoruEcolabelling

Slovo ekolabeling vzniklo z anglického výrazu "ecolabelling“, což lze doslova přeložit jako ekoetiketování (ekoznačení).

 NahoruNormy ISO 14000

Součástí řady mezinárodních norem ISO 14000, jež se týkají zavádění environmentálních manažerských systémů a jež Česká republika přejala, jsou tři typy environmentálního značení:

• typ I, ekolabeling,

• typ II, vlastní environmentální tvrzení,

• typ III, environmentální prohlášení.

 NahoruNormy ISO 14020 - ISO 14029

Jejich popis a zásady jsou uvedeny v normách ISO 14020 až ISO 14029. Základní normou je ČSN ISO 14020, kde je uvedeno 9 obecných zásad, jimiž se má řídit každý z typů environmentálního značení.

• Typ I, ekolabeling, je regulován normou ČSN ISO 14024, kde je vedle cílů ekolabelingu také uvedeno 16 zásad, jimiž se ekolabelingové programy obecně řídí.

• Typ II, vlastní environmentální tvrzení, je regulováno normou ČSN ISO 14021. Pojmem vlastní environmentální tvrzení se rozumí prohlášení, značka nebo obrazec, který poukazuje na environmentální aspekt výrobku, součástky nebo obalu.

Vlastní environmentální tvrzení se zabývá jen těmi environmentálními aspekty, jež jsou z hlediska vlivu na životní prostředí považovány za pozitivní z toho důvodu, že autorem environmentálního tvrzení může být výrobce, dovozce, distributor, maloobchodník nebo jakákoliv další osoba, jež by z takového tvrzení měla prospěch.

 NahoruEnvironmentální prohlášení

• Typ III, environmentální prohlášení, je ošetřeno normou CSN ISO/TR 14025. Pod pojmem environmentální prohlášení identifikujeme souhrn vlastností výrobku, tedy určitým způsobem kvantifikované environmentální údaje, s předem stanovenými kategoriemi parametrů, jež jsou založeny na řadě norem ISO 14040, tedy metodě LCA (posouzení životního cyklu produktu), lze ovšem použít i jakékoli další environmentální informace.

Na rozdíl od ekolabelingu (typ I) jsou oba posledně jmenované typy II i III vydávány bez certifikace nezávislou třetí stranou.

Nástroj environmentální produktově řízené politiky organizací

• Ekolabeling je tedy dalším z nástrojů environmentální produktově řízené politiky organizací.

• Ekolabeling by měl působit jako regulační nástroj, jehož úkolem je snižovat negativní působení produktů na životní prostředí.

• Ekolabeling lze definovat jako certifikační systém, řízený třetí nezávislou stranou (ani výrobcem, ani spotřebitelem),

• Ekolabeling lze definovat jako certifikační systém, řízený třetí nezávislou stranou (ani výrobcem, ani spotřebitelem), podle něhož se na předem stanovenou, časově omezenou dobu propůjčuje ochranná známka (ekoznačka) těm výrobkům (v některých státech i službám), jež jsou vůči životnímu prostředí prokazatelně šetrnější než výrobky (služby) s nimi alternativní, tj. určené k témuž účelu.

 NahoruNástroj environmentální politiky

Působení ekolabelingu jako nástroje environmentální politiky je založeno na předpokladu, že spotřebitelé, jež chtějí napomáhat zlepšování životního prostředí, budou na trhu vyhledávat výrobky s nižším negativním dopadem na životní prostředí, tedy výrobky označené ekoznačkou. Těmto výrobkům budou dávat přednost před výrobky bez označení, i když budou označené výrobky dražší. Předpokládá se, že pokles zájmu spotřebitelů o neoznačené výrobky by měl vést k přechodu výrobců na výrobu ekologicky šetrných výrobků. Účinnost ekolabelingu, který bývá též označován jako "tržně orientovaný“ nástroj environmentální politiky, pak závisí na tom, do jaké míry se podaří vybudovat trh s ekologicky šetrnými výrobky.

Ekolabeling je jednou z nejrozšířenějších a zatím nejpropracovanějších forem environmentálního značení - označování produktů podle jejich dopadů na životní prostředí. Ekoznačka se vztahuje na produkty určené konečnému spotřebiteli a není určena pro značení potravin. Ty mají v České republice své značení - biopotraviny.

Historické souvislosti vzniku a vývoje ekolabelingu

Historické souvislosti vzniku a vývoje

V sedmdesátých letech dvacátého století došlo ke značnému zvýšení informovanosti společnosti o problematice životního prostředí a o dopadech výrobních procesů na přírodní ekosystémy. Ve vyspělých zemích byli spotřebitelé ochotni demonstrovat svou snahu pomoci životnímu prostředí preferováním těch výrobků, jež poškozují životní prostředí méně než jiné s nimi alternativní výrobky. Promítnutí těchto preferencí do tržní politiky mělo samozřejmě vliv na strategii podniků a vedlo k intenzivnímu rozvoji zeleného marketingu a k rozsáhlé propagaci výrobků, jež bylo možné z nějakého důvodu prohlásit za šetrné vůči životnímu prostředí. Výrobci si tyto výrobky začali sami nápadně označovat.

 NahoruReakce spotřebitele

Spotřebitel reagoval tím, že kromě pasivního nákupu označených výrobků, a to někdy i za vyšší ceny, začal tyto výrobky aktivně vyhledávat. V důsledku toho začal vzrůstat obrat firem, které byly schopné takové výrobky opatřit. Úměrně tomu se ovšem zvyšoval i počet výrobků, jež firmy vydávaly za výrobky šetřící životní prostředí, aniž by ve skutečnosti nějaké významné snížení negativního dopadu opravdu vykazovaly. Zejména různé ekologické skupiny poukazovaly na zjištěné rozdíly ve skutečných a inzerovaných vlastnostech výrobků. Prokázané nesrovnalosti snižovaly důvěru spotřebitelů ve výrobce i jejich výrobky. Jak spotřebitelé, tak i poctiví výrobci se začali dožadovat zavedení pořádku a důvěryhodného certifikačního systému označování výrobků šetřících životní prostředí.

 NahoruEkoznačky "Modrého anděla“

První certifikační ekolabelingový systém řízený třetí, nezávislou stranou (v tomto případě Federálním ministerstvem životního prostředí) byl uveden do praxe v Německé spolkové republice v r. 1978. Program se v Německu poměrně rychle rozšířil a o udělení jeho ochranné známky, ekoznačky "Modrého anděla“, se začaly ucházet i zahraniční firmy operující na německých trzích.

Úspěch německého ekolabelingového programu vedl k založení dalších ekolabelingových programů. Druhou zemí, která zavedla jednotné označování výrobků šetrných vůči životnímu prostředí, byla v r. 1988 Kanada. Kanadský program (Environmental Choice^M Program, zkráceně ECP) byl vytvořen v rámci závazku kanadské vlády podporovat trvale udržitelný rozvoj a zahrnovat aspekty ochrany životního prostředí do ekonomických rozhodování. ECP program byl zahrnut i do kanadského zákona na ochranu životního prostředí (Canadian Environmental Protection Act) a jeho realizace byla značně podpořena v roce 1991, kdy bylo na jeho rozvoj věnováno 12,5 milionů dolarů.

 NahoruProgram "Bílá labuť“

Německý ekolabelingový program i kanadský ekolabelingový program jsou programy národní, vytvořené pro trh v dané zemi. V roce 1989 byl Koncilem ministerstev pro záležitosti spotřebitelů severských zemí vyhlášen severský státní ekolabelingový program "Bílá labuť“, který byl prvním nadnárodním programem, neboť se na jeho realizaci společně podílelo Norsko, Švédsko, Finsko a Island. V témže roce byl ještě vyhlášen národní ekolabelingový program v Japonsku a první privátní program (řízený soukromou společností Green Seal) v USA.

Od začátku 90. let byly pak ekolabelingové programy (státní, privátní, národní i nadnárodní) zaváděny v mnoha dalších státech. V současné době existují ekolabelingové programy téměř ve všech evropských zemích.

Program ekoznačení Evropské unie (The Flower)

 NahoruProgram ekoznaček EU

Představuje dobrovolný systém, zaměřený na výrobky i na služby, který vznikl z nařízení Rady Evropského hospodářského společenství (EHS) z 23. března 1992 (EEC No. 880/92 on a Community eco-label award scheme), revidováno nařízením Evropského parlamentu a Rady Evropského společenství (ES) č. 1980/2000.

O ekoznačku Evropské unie může žádat výrobce nebo poskytovatel služeb, jehož výrobek, resp. služba, je k dispozici na trhu Evropské unie.

Kompetentním orgánem pro udělení v České republice je Agentura pro ekologicky šetrné výrobky - součást CENIA, české informační agentury životního prostředí.

Podstata, organizační uspořádání a hlavní zásady různých ekolabelingových systémů jsou většinou stejné. K určitým odlišnostem dochází až při praktické aplikaci, především z finančního hlediska.

 Nahoru"The Flower“

Agentura pro ekologicky šetrné výrobky je výkonným a odpovědným orgánem programů prezentovaných ekoznačkami a realizovaných v České republice v souladu s ČSN ISO 14024 Environmentální značení a prohlášení, typ I a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1980/2000, o programu udělování ekoznačky Evropské unie "The Flower“.

Evropská ekoznačka:

 NahoruEkolabeling (ekoznačení) v České republice

Ekolabeling v ČR

Národní program označování ekologicky šetrných výrobků byl vyhlášen 14. dubna 1994. Systém vznikl z iniciativy ministra životního prostředí a ministra hospodářství. Návrh přednesl ministr životního prostředí a souhlas vlády k jeho realizaci byl dán vládním usnesením č. 159/93 ze dne 7. března 1993. Na základě tohoto usnesení byl 14. dubna 1994 vyhlášen ekolabelingový systém nazvaný: Národní program označování výrobků ochrannou známkou "Ekologicky šetrný výrobek“.

Je založený na vytvoření konkurenčního prostředí na trhu mezi výrobky porovnatelných kvalitativních parametrů, zavedením dalšího výběrového kritéria, které zahrnuje stanovené ekologické požadavky na výrobek. Ovlivňování vzorců spotřeby a výroby vede k realizaci udržitelného rozvoje. Podstata označování ekologicky šetrných výrobků spočívá v certifikaci produktu nezávislou třetí stranou.

 NahoruSystém řízení českého programu ekoznačení

 NahoruČeský ekolabelingový program

Český ekolabelingový program je systém státní, jehož strukturu tvoří následující subjekty:

• Ministerstvo životního prostředí České republiky jako garant programu,

• ministr životního prostředí ČR jako rozhodující orgán,

• Rada pro ekologicky šetrné výrobky jako odborný a poradní orgán ministra životního prostředí v otázkách programu,

• Agentura pro ekologicky šetrné výrobky jako výkonný orgán programu, která zároveň plní i funkci sekretariátu rady,

• vybrané autorizované a akreditované laboratoře a zkušebny.

Role ministerstva a ministra životního prostředí

 NahoruRole ministerstva a ministra ŽP

Garantem programu je Ministerstvo životního prostředí. Jeho úkolem je zveřejňování nově schválených směrnic a ostatních podmínek pro získání ochranné známky ve Věstníku MŽP ČR, ve Věstníku ÚNMZ, ve Zpravodaji MŽP.

Ministr životního prostředí ČR:

• schvaluje a podepisuje směrnice s požadavky pro propůjčení ekoznačky,

• uděluje právo na užívání ekoznačky konkrétním výrobkům, vyjadřuje se ke všem základním a určujícím otázkám rozvoje programu.

Role Rady pro ekologicky šetrné výrobky a její složení

 NahoruRole Rady pro ekologicky šetrné výrobky

Odborným a poradním orgánem ministra životního prostředí je rada programu. Vyjadřuje své připomínky a náměty k programu, vyjadřuje se k výrobkovým kategoriím a návrhům směrnic, určuje zásadní úkoly a směr dalšího rozvoje programu. Tvoří ji významné osobnosti hospodářského a společenského života, které jmenuje a odvolává ministr životního prostředí. Předsedou rady je příslušný náměstek ministra, výkonným místopředsedou a tajemníkem rady pracovník odboru strategií, který je i odborným garantem programu. Rada se schází nejméně dvakrát ročně. Členství v radě je čestnou funkcí.

Rada se řídí statutem a jednacím řádem, které schvaluje ministr životního prostředí a které jsou součástí základních dokumentů programu. Rada se schází podle programu své činnosti, nejméně však dvakrát ročně. Hlavní náplní práce rady je:

 NahoruNáplň práce rady

• posuzovat a doporučovat návrhy na výrobkové kategorie,

• posuzovat navržené směrnice a doporučovat je ministrovi životního prostředí ke schválení,

• předkládat vlastní podněty k provedení případných revizí platných směrnic a návrhy na zlepšení účinnosti programu,

• namátkou kontrolovat dodržování podmínek propůjčení ochranné známky.

Role Agentury pro ekologicky šetrné výrobky

 NahoruRole Agentury pro ekologicky šetrné výrobky

Agentura pro ekologicky šetrné výrobky, jako součást CENIA, je odpovědným výkonným orgánem Národního programu označování ekologicky šetrných výrobků:

• přijímá návrhy výrobců, dovozců, poskytovatelů služeb, institucí, zainteresovaných organizací i nejširší veřejnosti a vydává navrhovateli písemné stanovisko,

• zajišťuje přípravu a zpracování technických zpráv a návrhů směrnic,

• poskytuje žadatelům přihlášky, veškeré příslušné materiály, informace a pokyny,

• přihlášky registruje a vyřizuje a zpracovává zprávu o výrobcích, kterým má být ekoznačka udělena,

• na základě rozhodnutí ministra životního prostředí uzavírá s žadatelem licenční smlouvu, za kterou vybírá registrační poplatek,

• vede evidenci expertů a odborných stanovišť, autorizovaných a akreditovaných laboratoří a zkušeben, které je schopna žadateli doporučit,

• o své činnosti předkládá agentura ministrovi a radě jednou ročně zprávu a dvakrát do roka připravuje kontrolní den své činnosti,

• na základě požadavků uvedených ve směrnicích je agentura oprávněna provádět kontrolu dodržování podmínek pro propůjčení ochranné známky u držitele ekoznačky.

Agentura pro ekologicky šetrné výrobky poskytuje informace v oblastech:

• Národní program označování ekologicky šetrných výrobků,

• Program ekoznačení Evropské unie (The Flower).

Role autorizovaných a akreditovaných laboratoří a zkušeben

Role autorizovaných a akreditovaných laboratoří a zkušeben

Úkolem vybraných autorizovaných a akreditovaných laboratoří a zkušeben je:

• spolupracovat při přípravě návrhů směrnic,

• posuzovat vlastnosti výrobků definovaných ve směrnicích a vydávat protokol o výsledku ověření shody výrobku s příslušnou směrnicí,

• ve spolupráci s agenturou provádět u uživatele ochranné známky kontrolu výrobku v rozsahu stanoveném licenční smlouvou.

Role externích odborníků a odborných pracovišť

 NahoruRole externích odborníků

Úkolem vybraných expertů (oponentů) a odborných pracovišť je:

• spolupráce při přípravě návrhů směrnic. Může jít o zpracování návrhu směrnice nebo o jeho posouzení, případně o vypracování oponentního posudku.

 NahoruÚkolem systému ekoznačení

Úkolem systému ekoznačení je:

• výběr skupin výrobků - "výrobkových kategorií“ -, u nichž lze snížit jejich negativní působení na životní prostředí,

• stanovit soubor požadavků - "kritérií“ - které musí výrobky dané skupiny splňovat,

• udělování ekoznačky výrobkům, které splňují daná kritéria, formou licenční smlouvy,

• provádění kontrol shody vlastností výrobků se stanovenými požadavky a dodržování licenční smlouvy.

Ochrannou známku tvoří stylizované písmeno "e“ s nápisem "Ekologicky šetrný výrobek“ ("Ekologicky šetrná služba“) v horní části a identifikačními čísly v části spodní.

Známka smí být používána pouze v jednobarevném - zeleném nebo černém - provedení.

Česká ekoznačka:

 NahoruEnvironmentální značení - zásady a postupy

Ekoznačka České republiky a Národní program označování ekologicky šetrných výrobků se řídí mezinárodní technickou normou ISO 14024 …