dnes je 5.8.2021

Input:

Forma a způsob udělení pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu § 191 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákoníku práce z roku 1965

13.7.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.4.4.2
Forma a způsob udělení pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu § 191 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákoníku práce z roku 1965

JUDr. Ivo Krýsa, Ph.D.

Problematika zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci je stále aktuálním tématem a spory o náhradu újmy na zdraví v pracovněprávních vztazích v řad případů končí u civilních soudů. V této souvislosti přinášíme informaci o sice již starším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, který však ani po letech neztratil nic na své aktuálnosti.

I. Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou definovány jako konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. Kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu. Právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, bez ohledu na svoji expresívnost, anebo na to, do jaké míry odpovídá jeho obsah pravidlům společenských konvencí. Korektním pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci proto mohl být (byl-li učiněn) i konkrétně udělený pokyn předáka, neboť tím stanoví pro podřízené závazný způsob chování a vysvětluje důvod svého pokynu. Je samozřejmé, že pokyn má být vydán předem, nikoliv až ve chvíli, kdy již nějaký úrazový děj probíhá; není však na závadu, je-li vydán ve chvíli, kdy nebezpečí může hrozit, a smyslem pokynu je tomuto nebezpečí předejít.

II. Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci proto nelze chápat jen jako nějaké formalizované abstraktní poučování o pravidlech chování v situacích, které teoreticky mohou (ale nemusí) v budoucnu nastat, nýbrž také jako praktickou reakci, jejímž smyslem je usměrnit jednání podřízených tak, aby se vyhnuli možnému nebezpečí, které by v průběhu výkonu práce při jiném způsobu chování mohlo jinak reálně hrozit.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, uveřejněného pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, ročník 2013, veřejně k dispozici na www.nsoud.cz)  

Skutkové okolnosti případu

V předmětné věci žalobce (zaměstnanec) utrpěl těžký pracovní úraz při plnění pracovních povinností, kdy byl svým nadřízeným pověřen, aby zateplil střechu a položil tepelnou fólii. Při této činnosti usedl na položený plech, který překrýval konstrukci světlíku, následně plech pod ním povolil a on se propadl do světlíku z výše 10 m. Na následky úrazu byl v pracovní neschopnosti necelý rok a poté mu byl přiznán plný invalidní důchod. Žalobce se po žalovaném zaměstnavateli domáhal na náhradě škody na zdraví částky téměř 2,5 milionu Kč a dále, aby mu zaměstnavatel vyplácel měsíčně částku cca 10 tisíc Kč jako rozdíl mezi výši invalidního důchodu a dosahovaným výdělkem žalobcem před úrazem.

Řízení před okresním a krajským soudem

Krajský soud jako soud odvolací na rozdíl od soudu okresního dospěl k závěru, že žaloba je co do základu uplatněného nároku zaměstnance po právu. Dovodil, že bezprostřední pokyn předáka směrem k žalobci, navíc obsahující vulgární výraz, nelze považovat za předem poskytnuté bezpečnostní poučení, nýbrž za reakci v situaci, kdy již reálné riziko hrozí. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný zaměstnavatel neseznámil řádně žalobce s předpisy o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a jejich znalost a dodržování soustavně nekontroloval, a proto se nemohl zprostit odpovědnosti za škodu ani ve smyslu § 190 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z roku 1965, ani částečně ve smyslu § 191 odst. 2 písm. a) zákoníku práce z roku 1965, neboť žalobce žádný konkrétní předpis neporušil a řádného poučení o bezpečnosti práce se mu nedostalo. Za správný nepovažoval krajský soud ani závěr, že porušení pravidel bezpečnosti práce žalobcem bylo jedinou příčinou vzniku škody, neboť i kdyby žalobce předpisy o bezpečnosti práce porušil, přinejmenším stejnou měrou by se na jeho úrazu podílela skutečnost, že světlík nebyl zajištěn vzpěrami, které měly takovému pádu zabránit. Krajský soud uzavřel, že šlo o úraz pracovní, za který zaměstnavatel plně odpovídá

Řízení před Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zaměstnavatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost dovolání založil na tvrzení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku okolností, za kterých lze úraz zaměstnance posoudit jako úraz pracovní, a otázku liberace žalovaného zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci (žalobci) pracovním úrazem. Vzhledem k tomu, že k úrazu došlo dne 9. 9. 2002, rozhodnou právní úpravou je ještě zákoník práce z roku 1965.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného zaměstnavatele je důvodné. Nejvyšší soud vyšel z toho, že k úrazu žalobce nedošlo při bezprostředním výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, tedy při plnění pracovních úkolů, přičemž odmítl argument zaměstnavatele o absenci přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů proto, že se „úraz nestal v objektu zaměstnavatele” zejména proto, že k poškození zdraví žalobce nedošlo v době přestávky na jídlo a oddech. Přestávkou v práci není jakékoli přerušení práce v průběhu pracovní doby, kdy zaměstnanec z různých důvodů, které nejsou vybočením z mezí obvyklého průběhu práce na daném pracovišti (například aby uvážil další pracovní postup, nebo aby si krátce odpočinul), přestal konat vlastní pracovní činnost. Přestávkou v práci ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 (nyní již zrušeného) nařízení vlády č. 108/1994 Sb.2 je třeba rozumět přerušení práce, které je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce na jídlo a oddech v rozsahu nejméně 30 minut na základě ustanovení § 89 odst. 1 zákoníku práce z roku 19653. Jedním z důvodů, proč se úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech nepovažují za úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, je též skutečnost, že poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby (§ 89 odst. 5 zák. práce). K poškození zdraví žalobce proto došlo v souvislosti s jednáním, které bylo během práce obvyklé, a proto úraz, který utrpěl, je úrazem pracovním, za který žalovaný odpovídá ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zákoníku práce z roku 19654.

Závěry Nejvyššího soudu k otázce zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele a k tomu, co je předpisem či pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci

Nejvyšší soud přisvědčil námitce žalovaného zaměstnavatele, že se zprostil své odpovědnosti, neboť „žalobce byl řádně seznámen s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci”. Právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jejichž porušení může být za podmínek stanovených ustanovením § 191 odst. 1 písm. a)odst. 2 písm. a) zákoníku práce z roku 1965 důvodem liberace zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), se rozumí předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, předpisy o bezpečnosti technických zařízení

Nahrávám...
Nahrávám...