dnes je 29.3.2024

Input:

Měření a hodnocení fyzické zátěže při práci

12.2.2024, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.7.1.3.3
Měření a hodnocení fyzické zátěže při práci

MUDr. Anna Šplíchalová

Cílem posuzování faktoru fyzické zátěže na pracovišti je zjistit, zda fyzická námaha či vykonávané činnosti nepřevyšuje fyziologické možnosti pracovníků a nemůže vyvolat poškození zdraví. Přestože bude měření a hodnocení jednotlivých součástí faktoru fyzické zátěže i pracovních poloh uvedeno jednotlivě, při posuzování pracoviště z hlediska uvedených rizik se postupuje vždy komplexně se zaměřením na:

  • prostorové uspořádání a rozměry pracoviště a pracovního místa,

  • používané nástroje a nářadí,

  • pracovní polohy,

  • manipulace s břemeny a podmínky pro manipulaci,

  • umístění ovládačů, vynakládané síly a frekvence použití,

  • celková fyzická zátěž (práce velkými svalovými skupinami),

  • lokální svalová zátěž (práce malými svalovými skupinami),

  • režim práce a odpočinku,

  • rotace směn.

Měření a hodnocení CFZ

Celková fyzická zátěž se posuzuje z hlediska energetické náročnosti práce pomocí hodnot energetického výdeje vyjádřených v netto hodnotách a pomocí hodnot srdeční frekvence (nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci v platném znění, § 23, odst. 1). Energetický výdej při dlouhodobě vykonávané práci má odpovídat přibližně jedné třetině fyzické zdatnosti pracovníka. Měření energetického výdeje se v praxi nejčastěji realizuje:

  • posouzení tabulkovou metodou dle platné technické normy ČSN EN ISO 8996 -Ergonomie tepelného prostředí - Určování metabolizmu – jde o metodu nenáročnou, která poskytuje hrubý odhad energetické náročnosti práce,

  • monitorování srdeční frekvence - je ukazatelem zatížení organizmu. Z dosažených hodnot srdeční frekvence při zátěži se odhaduje energetický výdej, kdy vzestup srdeční frekvence o 10 tepů představuje nárůst výdeje energie o 4,2 kJ. Tuto metodu lze použít jen pro dynamický charakter práce.

Nedílnou součástí uvedených metod je i hodnocení časových charakteristik práce. Při komplexním měření a posouzení celkové fyzické zátěže se kromě uvedených metod zohledňuje i manipulace s břemeny.

Měření a hodnocení LSZ

Měření a hodnocení lokální svalové zátěže je upraveno v příloze č. 5, části B nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci v platném znění.

K měření lokální svalové zátěže lze využít následující metody:

  • měření tahů, tlaků pák, rukojetí a jiných ovladačů a hmotnosti břemen, pracovních pomůcek, držených nástrojů pomocí jednoduchých měřidel (mincíře, momentové klíče, dynamometry, váhy, tenzometry). Tato metoda vychází z měření absolutních hodnot vynakládané svalové síly a z následného porovnávání s tabulkovými hodnotami nebo naměřenou hodnotou maximální svalové síly (Fmax), korigovanou na věk a pohlaví, kde výslednou hodnotou je pak procento maximální svalové síly (%Fmax),

  • metoda integrované elektromyografie – nejpřesnější metoda měření LSZ, která je založena na principu snímání elektrofyziologických potenciálů vyšetřených svalových skupin. Souběžně s měřením touto metodou se pořizuje podrobný časový snímek, tedy hodnocení časových charakteristik práce, a dále videozáznam, který slouží ke stanovení přesného počtu pohybů.

Pro posouzení lokální svalové zátěže je nutné posouzení více kritérií ve vzájemné souvislosti, a to zejména nadměrnosti, jednostrannosti a dlouhodobosti. Za dlouhodobost lze považovat dobu poškozování, která vylučuje úrazový mechanismus. Kritéria jednostrannosti a nadměrnosti jsou posuzována vždy ve vzájemné souvislosti a vypovídají o poměru vynakládaných sil k jejich časovému průběhu z hlediska zátěže stejných anatomických struktur. Součástí hodnocení LSZ je podrobná analýza pracovních podmínek.

Při hodnocení lokální svalové zátěže se zjišťují a posuzují vynakládané svalové síly, počty pohybů a pracovní polohy končetin v závislosti na rozsahu statické a dynamické složky práce při práci v průměrné osmihodinové směně (§ 25, odst. 1) nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci ve znění pozdějších předpisů).

Měření a hodnocení pracovních poloh

Základním kritériem pro ergonomické hodnocení pracovních poloh je hodnocení úhlových parametrů sklonu trupu, hlavy a končetin od referenčních poloh, resp. od neutrální polohy. U vyšetření pracovních poloh biomechanickou analýzou je základem pořízení videozáznamu a fotografií. Z videozáznamu pořízeného v průběhu směny se odečítají doby trvání jednotlivých pracovních poloh, které pracovník zaujímá při určitých činnostech a jednotlivé části těla se hodnotí zvlášť. Nedílnou součástí teto metody je i hodnocení časových charakteristik práce a posouzení prostorových požadavků pracoviště a pracovního místa.

Zdravotní riziko pracovní polohy se hodnotí při trvalé práci vykonávané zaměstnancem, zejména provádí-li opakující se pracovní úkony, při nichž si nemůže pracovní polohu volit sám, ale tato je přímo závislá na konstrukci stroje, uspořádání pracovního místa a pracoviště a charakteru prováděné práce (§ 26 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci ve znění pozdějších předpisů).

Hodnocení zdravotního rizika pracovní polohy se provádí na základě jejího zařazení mezi přijatelnou, podmíněně přijatelnou a nepřijatelnou pracovní polohu ve dvou krocích. První krok zahrnuje hodnocení poloh jednotlivých částí těla podle úhlů, druhý krok určuje podmínky práce, za kterých lze pracovní polohu označenou v prvním kroku za podmíněně přijatelnou zařadit mezi pracovní polohu přijatelnou, nepřijatelnou nebo podmíněně přijatelnou (§ 27, odst. 1a § 27, odst. 2 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci ve znění

Nahrávám...
Nahrávám...