Doba „koronavirová“ nastoluje celou řadu otázek, které jsme neměli potřebu řešit v době mírové, předkoronavirové. Náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu pracovních úrazů a nemocí z povolání (tzv. renty) tvoří u celé řady příjemců rent podstatnou část jejích příjmů, jimiž průběžně hradí potřeby svoje i svých rodin. Takže otázka, jak budou renty dále fungovat v době, kdy bude příjemce renty v nějakém z právních režimů podle § 207 až 209 zákoníku práce, anebo bude podle zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců v karanténě, anebo na „ošetřovačce“, není až tak bagatelní. Pokusme se na tyto jednotlivé pracovní a životní situace „rentisty“ odpovědět.
Překážky v práci na straně zaměstnavatele včetně tzv. Kurzarbeitu a renty
Na straně zaměstnavatele mohou nastávat situace, které mu neumožňují plnit jeho základní povinnost, vyplývající ze sjednaného pracovněprávního vztahu – přidělovat zaměstnanci sjednaný druh práce na dohodnutém místě ve stanoveném časovém rozsahu. Zákoník práce upravuje tyto situace v ustanovením § 207 až 209 zákoníku práce (prostoje, přerušení práce v důsledku živelní události, jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele, tzv. Kurzarbeit podle § 209).
Na tomto místě nebudeme řešit tu či onu variantu, jak jednotliví zaměstnavatelé podle předmětu činnosti a rozsahu, v jakém vstupují do dodavatelsko – odběratelských vztahů nebo do vztahů se spotřebiteli, řeší svůj vztah k zaměstnancům tak, že neplní (plně nebo částečně) svůj základní závazek přidělovat práci podle pracovní smlouvy.
Je třeba zdůraznit, že zákoník práce je postaven tak, že se neptá, proč zaměstnavatel neplní tento svůj závazek, jinak vyjádřeno, zda tak činí zaviněně, anebo „bez vlastního zavinění“, protože tento svůj závazek plnit nemůže z důvodů opatření ze strany státu nebo důvodů poruch v jeho obchodních vztazích, protože to není pro aplikaci zákoníku práce v těchto případech podstatné. Otázka, zda, v jakém rozsahu a kdy se dostane zaměstnavatelům kompenzací od státu za to, že bez vlastního zavinění nemohli plnit svůj základní závazek vůči zaměstnancům, je právně druhotná, avšak samozřejmě pro postavení zaměstnavatelů zcela zásadní. Plně proto souhlasím s tím, že volání zaměstnavatelů prostřednictvím např. Hospodářské komory nebo Svazu průmyslu a obchodu vůči státu: řekni rychle, jak nám pomůžeš, je zcela zásadní pro postavení zaměstnavatelů a zprostředkovaně i pro postavení zaměstnanců. A posléze po nastartování ekonomiky v době „postkoronavirové“. Takže námi rozebíraná dílčí otázka nemůže být neřešena v kontextu celkových vztahů zaměstnanci – zaměstnavatelé – stát.
Ustanovení § 207 až § 209 řeší jednotlivé situace překážek v práci na straně zaměstnavatele. Jsou spojeny s kompenzací ve výši nejméně 60 % nebo 80 % výdělku, v případě jiných překážek v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce je kompenzace ušlé mzdy–platu úplná, protože zaměstnanci náleží náhrada mzdy ve výši 100 %. Na tomto místě bych chtěl vyzdvihnout zásadní konstruktivní přístup těch zaměstnavatelů, kteří, pokud se rozhodli přerušit výrobu, poslali zaměstnance domů, když na základě dohody zaměstnavatele a odborové organizace zaměstnancům garantují relativně vysoké procento kompenzace ušlé mzdy. Není taková kooperace zaměstnavatel – odborová organizace zaměstnavatele důvodem pro přehodnocení mnohdy vysmívajícího nebo přezíravého postoje vůči působení odborů u zaměstnavatelů?
Překážka v práci s náhradou mzdy ve výši 100 % průměrného výdělku a renta
Začněme od nejjednodušší situace: zaměstnanec je z důvodu rozhodnutí zaměstnavatele doma za 100 % průměrného výdělku podle § 208 zákoníku práce. Renta běží normálně, jako dosahovaný výdělek se rentistovi započítává náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Stejná situace nastává, když zaměstnavatel pošle zaměstnance na dovolenou, kdy mu náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Jen pro pořádek je nutno doplnit odkaz na ustanovení § 217 odst. 1 věta poslední zákoníku práce, podle kterého určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době. Právě dovětek o dohodě zaměstnavatele a zaměstnance je podle mého názoru kritériem nejen zákonného, ale také navzájem slušného jednání zaměstnavatele a zaměstnance v době krizové: domluvme se, že dočerpáš starou dovolenou, ale novou dovolenou je nutno si schovat na dobu, kdy ji skutečně budeš potřebovat jako dovolenou pro její vlastní účel.
Překážky v práci na straně zaměstnavatele s nižší kompenzací ušlé mzdy (platu) než ve výši 100 % průměrného výdělku a renta
Jestliže je zaměstnanec na nějaké jiné překážce v práci na straně zaměstnavatele než podle § 208 zákoníku práce a pokud nebyl převeden na jinou práci se současným nárokem na doplatek mzdy do průměrného výdělku, vzniká mu rozdíl mezi jeho jinak obvyklou mzdou a náhradou mzdy ve výši 60 % až limitně do 100 % průměrného výdělku. Jaká náhrada mzdy mu bude započítávaná jako dosahovaný výdělek pro účely výpočtu renty?
Postoj zaměstnance může být takový, že já přece nemůžu za to, že si nevydělávám nebo nemám náhradu mzdy (platu) jako když běžně pracuji, takže jako dosahovaný výdělek nechť je mně započítáno to, co jsem skutečně na snížené náhradě mzdy – platu dostal. Takový názor by vedl ke vzniku efektu „přelévání vody z jedné spojité nádoby do druhé“, nebo náhrada za ztrátu na výdělku - renta by se zvýšila o snížení jinak obvyklé mzdy (platu) na úroveň skutečně pobírané náhrady mzdy (platu), takže zvýšená renta by kompenzovala snížení mzdy (platu) z důvodů „koronavirové krize“.
Jistěže všichni musíme v dnešní krizové době, každý z nás, něco položit na „oltář vlasti“, ovšem případný požadavek na zvýšení renty o procentuálním snížení náhrady mzdy (platu) méně než 100 % průměrného výdělku nemá logické právní odůvodnění, protože je v rozporu s jedním z nosných principů náhrady škody – hradí se jen škoda v té výši, ve které vzniká v přímé příčinné souvislosti s odškodňovanou událostí (pracovním úrazem – nemocí z povolání). Takže – jestliže příjemce renty bude pobírat náhradu mzdy (platu) z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele podle § 207 nebo § 209 zákoníku práce ve výši méně než 100 % průměrného výdělku, bude se mu jako dosahovaný výdělek pro účely výpočtu renty započítávat v tomto období 100 % průměrného výdělku.
Překážky v práci na straně zaměstnance (pracovní neschopnost, karanténa, ošetřování člena rodiny) a renta
Na straně zaměstnance mohou nastávat překážky, které zákoník práce považuje za důležité osobní překážky. Ty souhrnně vyjmenovává v ustanovení § 191 zákoníku práce. V kontextu námi rozebírané problematiky, navozené dobou koronavirovou, může jít o pracovní neschopnost, vzniklou již pro diagnostikované onemocnění způsobené koronavirem, anebo mu byla nařízena karanténa podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, nebo vznikla potřeba ošetřování člena rodiny nebo péče o něj. Všechny tyto sociální události jsou řešeny v režimu zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dávkami podle tohoto zákona, tj. nemocenským a ošetřovným. Nemocenským jako dávkou nemocenského pojištění je řešena nejen pracovní neschopnost pro onemocnění, ale také karanténa. Ošetřování člena rodiny nebo péče o něj jsou řešeny ošetřovným.
Je zřejmé, že společným rysem těchto sociálních situaci, v kontextu námi rozebírané problematiky, je, že nastávají bez jakékoliv souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, které jsou právním důvodem poskytování renty.
Zákoník práce dává na situace tohoto druhu výslovnou odpověď jen pro případ pracovních neschopností z tzv. obecných zdravotních příčin. Podle § 271b odst. 2 náhrada za ztrátu na výdělku (= renta) přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání: za výdělek po pracovním úrazu se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.
Jestliže tedy bude někomu v souvislosti s koronavirem uznána pro onemocnění, způsobené koronavirem, pracovní neschopnosti nebo nařízena karanténa, bude dostávat nejprve po dobu prvních 14 kalendářních dnů náhradu mzdy nebo platu od zaměstnavatele a poté nemocenské od OSSZ ve výši postupně 60 % až 72 % denního vyměřovacího základu. V této době se bude příjemci renty započítávat jako jím dosahovaný výdělek neredukovaný denní vyměřovací základ, který byl použit jako základna pro výpočet nemocenského při pracovní neschopnosti nebo při karanténě. Nové v tomto řešení je jen to, že zdůrazňujeme karanténu, jako sociální událost, která zakládá pracovní neschopnost a nárok na nemocenské.
Takže zbývá dořešit situaci rentisty, který zůstane doma s dítětem, protože školu nebo mateřskou školku zavřeli nebo dítě bylo dáno do karantény a vznikne mu z tohoto důvodu právo na ošetřovné podle § 39 zákona o nemocenském pojištění. Ošetřovné činí 60 % denního vyměřovacího základu. Platí ho již od vzniku nároku na něj příslušná OSSZ. Tuto situaci zákoník práce výslovně neřeší. Vyjdeme-li z výkladové metody vyplňování mezer v právních předpisech, která vede k aplikaci ustanovení, které je svým smyslem a účelem nejbližší pro řešenou situaci, pak budeme analogicky aplikovat ustanovení § 271b odst. 2 zákoníku práce, tj. jako kdyby šlo o pracovní neschopnost pro tzv. obecné onemocnění, anebo o karanténu. Příjemci renty na ošetřovném bude možné započítávat jako jím dosahovaný výdělek neredukovaný denní vyměřovací základ, který byl použit jako základna pro výpočet ošetřovného. Zdůrazněme, že máme na mysli tzv. krátkodobé ošetřovné, nikoliv o případy dlouhodobého ošetřovného podle § 41a a násl. zákona o nemocenském pojištění a že zákoník práce nedává výslovnou odpověď ve všech souvislostech na otázku, jaký výdělek započítávat příjemci renty v období, kdy je z důvodu těchto osobních překážek v práci na jeho straně sociálně zajištěn.
.jpg)
