Rozsah a druhy náhrady škody v případě smrti zaměstnance

3.6.8.5

Rozsah a druhy náhrady škody v případě smrti zaměstnance

JUDr. Eva Dandová

Tato náhrada vychází ze stejných principů jako náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením postiženého zaměstnance, jak je uvedeno výše. Neliší se ani co do důkazu ani co do rozsahu. Pozůstalí musí prokázat výši vzniklých nákladů spojených s léčením zaměstnance, jenž zemřel na následky pracovního úrazu nebo choroby z povolání a které nebyly zaměstnavatelem povinným k náhradě škody k okamžiku smrti vypořádány formou náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. Nemusí se jednat o dědice zemřelého, ale o každého, kdo např. zaplatil poplatky za pobyt v nemocnici za kamaráda.

Tyto náhrady se poskytují tomu, kdo tyto náklady vynaložil, což nemusí být v některých případech ani přímý příbuzný. Podle ZP to jsou zejména náklady účtované pohřebním ústavem, hřbitovní poplatky, cestovní výlohy, náklady na zřízení pomníku nebo desky a úprava hrobu a jedna třetina přiměřených nákladů na smuteční ošacení.

S účinností od 1. ledna 2007 bylo v ZP stanoveno, že částka na zřízení pomníku nebo desky v případě smrti zaměstnance přísluší ve výši nejméně 20 000 Kč. S ohledem na vývoj cenové úrovně, ke kterému došlo od roku 2007, a ke které dochází v současnosti, bylo poslední novelou ZP provedenou zákonem č. 285/2020 Sb. s účinností od 1. ledna 2021 stanoveno, že tato náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem se bude pravidelně zvyšovat v závislosti na výši průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém vznikne právo na tento druh náhrady škody, a to ve výši jedenapůlnásobku této průměrné mzdy. Zákon již nebude upravovat nárok pevnou částkou. Výši průměrné mzdy v národním hospodářství bude vyhlašovat MPSV sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů.

Právo na náhradu nákladů na výživu pozůstalých mají pozůstalí, kterým podle ZP zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, kdy by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let. Konkrétní výčet pozůstalých však ZP nestanoví. Při určování okruhu pozůstalých vycházela vždy teorie i praxe ze zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, dnes je tento nahrazen právní úpravou NOZ. Také musíme do okruhu těchto osob přiřadit ještě osoby žijící spolu v registrovaném partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Povinnost poskytovat výživu musí plynout z vyživovací povinnosti vůči těmto osobám v okamžiku zaměstnancovy smrti.

V praxi často vzniká otázka, jestli lze do okruhu výše uvedených nejbližších příbuzných zemřelého lze přiřadit i druha nebo družku. I tato otázka byla již před lety vyjasněna a Nejvyšší soud upozornil, že náhrada nákladů přísluší nejen družce zemřelého zaměstnance, ale i jejím dětem, který dotyčný poskytoval výživu, protože žily ve společné domácnosti.

Novinkou druhého ZP bylo, že konečně po dlouhých letech právní nejistoty dal ZP návod, jak postupovat při stanovení výše náhrady za ztrátu na výživu pozůstalých.

Praxe totiž vždy vycházela z judikatury soudů a soudy původně při výpočtu částek příslušejících jednotlivým pozůstalým používaly často tzv. dílovou teorii (bylo jich několik typů), která za základ výpočtu brala částku (tedy výši průměrného výdělku), do níž by se poskytovala náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se rozdělila na samostatné díly tak, aby např. jeden díl patřil pozůstalému manželu, jeden díl dítěti, jeden díl zemřelému a jeden díl se ponechal na výdaje spojené s provozem domácnosti.

Judikatura však již před lety tyto tzv. "dílové teorie" jako pomocný postup výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých odmítla a zaujala jednoznačný názor, že rozsah nákladů na výživu pozůstalých je určen výhradně rozsahem výživného, které by náleželo oprávněné osobě podle předpisů zákona o rodině. Proto rozhodujícími veličinami pro výpočet této náhrady byl průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody, tedy před smrtí, výdělek či jiný příjem pozůstalého manžela (zpravidla manželky) a výše důchodů přiznaných pozůstalým, tj. zejména výše vdovského důchodů a výše sirotčích důchodů. Soudy při výpočtu této náhrady postupovaly na základě své volné úvahy v intencích zákona o rodině jako v případě, kdy se stanoví výše výživného. Tak tomu bylo zhruba do roku 2000.

V roce 1999 zasáhl do teorie i praxe soudů Ústavní soud v Nálezu publikovaném pod č. 192/1999 Sb., v kterém deklaroval – jak zdůraznil – ústavně konformní interpretaci § 202 odst. 2 starého ZP a dospěl k závěru, že existuje propojení § 195 a § 199 odst. 2 starého ZP, které vede k závěru, že valorizace náhrady za ztrátu na výdělku má za následek i valorizaci náhrady nákladů na výživu pozůstalých.

Na tento Nález Ústavního soudu navázal Nejvyšší soud v judikátu 21 Cdo 239/2000, v jehož odůvodnění konstatoval, že: "Při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela musí být mimo jiné přihlédnuto ke schopnostem a možnostem zemřelého, k…