Styly vedení skupiny a přístupy k výuce BOZP a PO

5.3.4.3

Styly vedení skupiny a přístupy k výuce BOZP a PO

PhDr. Vladimír Janák, CSc.

Do pedagogického minima základních znalostí výuky BOZP a PO zcela jistě patří styly vedení skupin, protože mají silný vliv jak na motivaci účastníků, tak na vlastní efektivitu výuky. Cílem této podkapitoly však není vykládat teorii vedení, ale ukázat základní typy výuky a vedení pracovních týmů při školení. Jedná se zejména o praktické důsledky různých přístupů k výuce a vedení skupin.

Tradiční pedagogika v českém prostředí léta trvala na tzv. znalostním přístupu k výuce. Víceméně hlavním cílem bylo, aby si žák osvojil určitou sumu znalostí (též někdy dovedností – viz praktická výuka žáků za socialistické éry: různá "políčka", "dílny "), z nichž byl posléze přezkušován. Kýženého cíle se od starověku dosahovalo zejména memorováním a pamětní reprodukcí celých pasáží textů, pouček a doslovným opakováním učené látky.

Dnes je tento přístup dávno překonán. Mechanické "biflování" však nelze pouze odsuzovat. Tato dodnes uplatňovaná metoda učení má i své výhody. Cvičí paměť, učí jistým mechanismům využívání nabytých znalostí téměř na bázi reflexu. To není vůbec tak marné, jak se na první pohled zdá. Dnešní žáci se s tímto typem výuky už skoro nesetkají, používají jen slabý odvar mechanických memoárních znalostí: citování veršů, doslovné znalosti pravidel a paragrafů, automatické zvládání některých nacvičených pohybů, což jim dnes už převážně připadá jako nepatřičné "biflování". V jistém smyslu je to částečně škoda. Například výcvik astronautů probíhá v určité fázi právě na tomto principu: až do úplného zautomatizování určitých postupů opakují úkony, učí se ovládat přístroje, opakují standardní postupy při nějaké poruše zařízení tak dlouho, dokud si je neosvojí na automatické úrovni. Mechanické, téměř reflexní využívání některých vědomostí a postupů prostě v mnoha případech značně usnadňuje řešení kritických situací, tedy právě takových, o které v oblasti bezpečnosti práce jde. S tímto přístupem k výuce BOZP však už dnes nevystačíme.

Uplatňování pouze znalostního přístupu vede v praxi často jen k bezmyšlenkovitému opakování pouček a znalostí, které pak pracovník není schopen adekvátně a tvořivě uplatňovat v praxi. Pracovník se většinou naučí jen látku nezbytnou pro přezkoušení, nic dalšího navíc, často bez znalosti souvislostí a praktického dopadu, či následků pro sebe a okolí. Proto je přístup zaměřený jen na osvojení znalostí a jejich přezkušování považován dnes za překonaný. Nestačí, když účastník školení úspěšně absolvuje kontrolní znalostní test. Zvláště ne v oblasti BOZP. Motivace je v pak soustředěna jen na zvládnutí těchto testů a ne na používání daných pouček ve výrobní praxi, ne na chápání širších souvislostí a pěstování postojů, které považují dodržování bezpečnostních standardů za prioritu v zájmu ochrany vlastního zdraví a zdraví dalších osob, popřípadě i majetku. Jenom hrozba neúspěchu, důraz na sumu znalostí je prostě značně zjednodušující a nevede k žádoucímu chování.

Zlepšení v tomto ohledu, tedy ve smyslu formování žádoucích postojů, pěstování odpovědnosti a vnitřní motivace k aktivnímu způsobu uplatňování zásad bezpečnosti práce a ochrany zdraví nabízí tzv. formativní přístup k výuce. Školitel se v tomto případě nesoustředí pouze na jednosměrné předávání sumy znalostí a výcvik dovedností a jejich přezkušování, kontrolu. Naopak, snaží se v interakci (viz participativní typy vedení) kromě šíření znalostí pěstovat, formovat a podněcovat vlastní motivaci posluchače k uplatňování zásad BOZP. Důležitá není jen motivace (ta je ale opravdu stěžejní!!), ale i schopnost pružné a tvořivé realizace, schopnost nalézat správná řešení pro konkrétní situace, jejichž spektrum je většinou velmi rozsáhlé. Jedná se tedy navíc o formování postojů a hodnotových orientací posluchačů. Nejen to, jde také o učení kritického myšlení, vyhodnocování situací a rizik, o cvičení schopnosti vyhledávat zdroje informací, schopnosti spolupracovat a vyžadovat spolupráci, umění adaptivně se přizpůsobovat novým podmínkám. Formativní výuka se zde chápe spíše jako dialog, interaktivní (obousměrně) hledání adekvátních řešení, různých variant a možností jak nalézt cestu k cíli. Tím je bezesporu zajištění bezpečnosti, zdraví a ochrany majetku.

Jak na to? Neexistuje žádná kuchařka, jeden recept. Jedním ze základních pilířů tohoto přístupu k výuce je dialog. Kladení otázek. K čemu ta ochranná pomůcka slouží? Před čím chrání? Je nutná? Dalo by se ohrožení zdraví, bezpečnosti zabránit jinak? Jak? Co navrhujete? Jaké by to mělo důsledky? Odpovídá to předpisům? Používáte to sami? Můžete uvést varovný příběh? Co doporučujete? Co dělat, když to pracovník odmítá používat? Jak mu to vysvětlíte? Budete ho varovat? Upozorníte někoho dalšího, nebo to necháte být? Jak se budete cítit, když se něco stane? Tento výčet je pochopitelně jen ilustrativní (recept opravdu neexistuje) a pouze naznačuje některé možnosti dotazování. Samozřejmě se nelze jen dotazovat. Je také třeba informovat, znalosti předávat. Podstatné pro tento přístup je však podněcovat posluchače v přemýšlení, hledání různých řešení, uvědomování si důvodů a následků, chápání souvislostí. Je to náročnější pro lektora i posluchače. A někdy riskantní! Co když se na školení ukáže, že dané opatření není účelné? Že je to "jenom odfajfkování" a problém to ve skutečnosti neřeší? Musíme se prostě opravdu snažit a hledat všechny prostředky, jak úrazům a poškozování zdraví reálně zabránit.

Na druhé straně je třeba ukázat i odvrácenou stranu mince – nebezpečí přehnaných a výrobu zbytečně omezujících opatření. Některým neštěstím prostě nejde systémově zabránit. Nedávno český soud prolomil zažité klišé dosud užívané judikatury a prohlásil, že za smrt dítěte usmrceného při výjezdu z parkoviště couvajícím autem opravdu nikdo "nemůže", tedy nikdo není vinen!!! Auto jelo prokazatelně velmi, velmi pomalu, řidič se díval do zpětného zrcátka ... dítě bylo při začátku úkonu s matkou, bylo tak malé, že v zrcátku za autem nemohlo být vidět... matka dávala pozor, nic nezanedbala i podle vedle ní stojících svědků a dítě se prostě v nestřeženém okamžiku (okamžik je prostě "oka mžik" ) náhle vytrhlo a dostalo se pro řidiče nepozorovatelně za auto tak rychle, že matka nestačila reagovat. Tragedie, kde nikdo nic nezanedbal. Už jsem uváděl zbytečné hysterické snahy známé z nedávné historie zamezit takovým výjimečným a v podstatě náhodným neštěstím. Protože jednou selhalo stahování závor, musely po neštěstí všechny autobusy v ČSR zastavovat i před otevřenými závorami po dobu asi dvaceti let, než byl tento nadbytečně úzkostný předpis odvolán. Tyto příklady snad stačí. Je proto třeba vždy zvážit, jaká opatření pro ochranu zdraví a majetku je třeba bezpodmínečně přijmout a jaká už jsou nadbytečná. Úvahy na toto téma jsou potom samozřejmou součástí formativního přístupu ve výuce k BOZP.

Autokratické vedení skupiny představuje direktivní styl vedení.

Charakteristika:

Vedoucí vystupuje jako autokrat (já sám rozhoduji), který se s nikým nemusí radit. Využívá často příkazy, zákazy a manipulativní techniky vedení. Při komunikaci slyšíme slova jako "musí se", "nesmí se", "to je zakázané", "to je dovolené", "to je povinnost" atp. Pokud vedoucí motivuje, děje se to často jen pomocí odměny nebo trestu. Když to uděláš dobře, dodržíš co se (resp. já) požaduje, budeš odměněn. Nebudeš-li se chovat, jak si přeji (je třeba), budeš potrestán. Někdy se systému říká metoda "cukru a biče". Vedoucí (školitel, manažer) je často aktivní a nedává příliš prostoru ostatním a jedná hlavně podle svého přesvědčení. Chce rozhodovat sám, zasahuje do rozhodování druhých, nenaslouchá a většinou sleduje jenom plnění cílů, bez ohledu na potřeby lidí (věcná orientace). Nařizuje (řídí). Zdůrazňuje často autoritu (předpis), apeluje na…