Evropská unie

3.3.2.3

Evropská unie

JUDr. Anna Janáková

Evropská unie vznikla v roce 1993 na základě Maastrichtské smlouvy (Smlouvy o Evropské unii) jako paralelní celek bez právní subjektivity k Evropským společenstvím. Byla pouze základem politické integrace a nástrojem pro spolupráci v některých oblastech. Až Lisabonskou smlouvou (vešla v platnost v roce 2009) nahradila Evropská unie Evropské společenství. Získala právní subjektivitu a také nadstátnost (byly na ni přeneseny některé svrchované pravomoci států).

Evropské unie je politická a ekonomická unie, jejímž cílem vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí.

V současné době je Evropská unie tvořena 27 státy; Česká republika je členem od roku 2004. V současné době je šest kandidátských zemí, s kterými probíhají jednání o možném vstupu do Evropské unie.

Jedním z kritérií pro přijetí kandidátského státu do Evropské unie a je kritérium přijetí acquis communautaire, což je francouzský termín, který se používá pro právní řád Evropské unie a který byl zaveden maastrichtskou smlouvou. Označuje souhrn všech právních pravidel v jakékoliv formě (obecně závazných i individuálně závazných aktů) a dokonce i právně nezávazných dokumentů (deklarace, prohlášení, Bílé knihy, strategie atd.), které se vztahují k činnosti Evropské unie. Kritérium přijetí acquis communautaire znamená, že země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.

Evropské právo, (také právo Evropské unie, dříve právo Evropských společenství – komunitární právo), je společné právo Evropské unie nebo též unijní právo, je základem evropského sjednocení v Evropské unii. Jeho cílem je jednotné společné právo ve všech členských zemích Evropské unie. Jde o nezávislý právní systém, který je nadřazený právním systémům jednotlivých členských států; na jeho tvorbě, zavedení, dohledem nad jeho dodržováním a na udávání dalšího vývoje se podílí řada institucí Evropské unie. Evropské právo má tyto tři oblasti, které se vzájemně prolínají:

a) primární právo, které je tvořeno základními právními instrumenty:

• zakládající smlouvy spjaté s existencí Společenství (smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli z roku 1951, smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii z roku 1957, smlouva o Evropském hospodářském společenství z roku 1957),

• smlouvy měnící a doplňující zakládající smlouvy (zejména Maastrichtská smlouva z roku 1992 – kterou se zřizuje Evropská unie, Amsterodamská smlouva z roku 1997, reformní Lisabonská smlouva 2007) a 

• smlouvy o přístupu dalších států a dohody o přidružení s třetími státy. Do této skupiny spadá též Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé z roku 1995 a smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii, podepsaná v dubnu 2003 a účinná od roku 2004.

  Zjednodušeně by se dalo říci, že pro Evropskou unii má primární právo takový význam, jako ústavní právo pro každý stát.

b) sekundární právo představuje samotná legislativa zpracovávaná a vydávaná orgány

Evropské unie. Tato legislativa je vydávána na základě zakládajících smluv a k jejich provedení. Smlouvy uvádějí tři druhy právně závazných aktů, a to:

• nařízení: mají obecnou platnost a jsou platné a přímo použitelné v členském státě Evropské unie. Nařízení není potřeba provádět vnitrostátním aktem (implementovat), ale je potřeba adaptovat právní řád České republiky na tato nařízení. Forma nařízení se používá zejména v otázkách harmonizace určitých sociálně právních předpisů; v pracovním právu se vyskytuje například v ust. § 289 zákoníku práce, které řeší přístup k nadnárodním informacím, odkaz na přímo použitelný přepis Evropské unie, a to nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004, o kontrole spojování podniků ("nařízení ES o spojování“).

• směrnice: mají obecnou platnost, ale musí se transponovat do národní legislativy resp. implementovat. Směrnice je závazná pro členský stát, jemuž je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechávají na vůli orgánů členského státu. Stát musí svůj právní řád harmonizovat s danou směrnicí v určité, ve směrnici stanovené lhůtě. Normativní účinnost směrnice je menší než normativní účinnost nařízení. Forma směrnic se používá pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (viz dále rámcová směrnice č.  89/91/EHS a 19 samostatných směrnic vydaných k této rámcové směrnici) i pro oblast technických požadavků na výrobky (viz dále).

• rozhodnutí (Evropského parlamentu, Rady nebo Komise): týká se jen subjektů individuálně uvedených v rozhodnutí. Například nařízení vlády č. 133/2005 Sb., o technických požadavcích na provozní a technickou propojenost evropského železničního systému, odkazuje na rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 768/2008/ES ze dne 9. července 2008 o společném rámci pro uvádění výrobků na trh a o zrušení rozhodnutí Rady 93/465/EHS.

c) judikatura je výsledkem výkonu soudní moci a je tvořena rozsudky Soudního dvora Evropské unie a Soudu první instance ve sporech, které jsou jim předloženy Komisí, soudy členských států, organizacemi nebo jednotlivci. Judikatura je nápomocná při aplikaci evropského práva a zpětně ovlivňuje tvorbu evropského práva.

Legislativa v Evropské unii na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je realizována především formou směrnic, které se implementují do legislativ jednotlivých členských států.

První evropské směrnice o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci byly přijaty na základě obecných ustanovení o harmonizaci trhu (původně článek 100 Smlouvy o Evropském společenství), neboť do poloviny 80. let minulého století zakládající smlouva nestanovovala výslovnou zákonodárnou pravomoc v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Až do té doby se na bezpečnost a ochranu zdraví při práci pohlíželo jako na doplněk harmonizace trhu a hospodářských politik Evropského hospodářského společenství. Jednotný evropský akt z roku 1987 měl za cíl odstranit překážky obchodu tak, aby do konce roku 1992 mohl vzniknout společný trh (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu) Evropských společenství.

Jednotný evropský akt zavedl nové právní ustanovení o sociální politice (čl. 118a) s cílem dosáhnout zlepšení, zejména v pracovním prostředí, z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků, které vytvořilo podmínky pro zavedení nového systému legislativy na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a podpořilo sociální dialog mezi zaměstnavateli a zástupci pracovníků na evropské úrovni a též zpřesnění ohledně výrobků (čl. 100a).

Podle článku 100a byla regulována bezpečnost, zdraví, ochrana životního prostředí a ochrana spotřebitelů s přímým vlivem na vytváření a fungování vnitřního trhu Evropských společenství. Jednalo se zejména o technické požadavky, kterým musely vyhovovat výrobky uváděné na vnitřní trh (tzv. "výrobkové směrnice“); např. směrnice pro strojní zařízení, elektrická zařízení, osobní ochranné prostředky. Legislativa v této oblasti je koncipována tak, že směrnice stanoví požadavky, které musí členské státy zavést tak, aby úroveň ochrany ve všech členských zemích byla stejná. Do právního řádu České republiky byly a jsou "výrobkové směrnice“ přebírány formou nařízení vlády k zákonu č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů.

Podle článku 118a byla regulována bezpečnost a ochrana zdraví pracovníků na pracovištích. Je reprezentována především rámcovou směrnici 89/391/EHS, o provádění opatření ke zvýšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, doplněnou směrnicí 91/383/EHS. Na rámcovou směrnici v současné době navazuje 19 samostatných (individuálních) směrnic zaměřených na specifické bezpečnostní a zdravotní požadavky a v přípravném legislativním procesu jsou další. Uvedené směrnice v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou koncipovány tak, že směrnice stanoví minimální požadavky, které musí členské státy postupně zavést; pokud členský stát již zavedl opatření k vyššímu stupni ochrany pracovníků, nebylo třeba je měnit (dosažená zlepšení lze zachovat). Rovněž státy mohou nově přijmout vyšší stupeň ochrany, než požadují směrnice Evropských společenství. Do právního řádu České republiky jsou tyto minimální požadavky přebírány zejména do předpisů pracovněprávních (část bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) a do předpisů o ochraně veřejného zdraví (část ochrana zdraví při práci).

Pro lepší pochopení rozlišení a pro ilustraci obou shora popsaných větví evropské legislativy uveďme příklad z oblasti ochranných pracovních prostředků:

	Harmonizační princip	Evropská legislativa	Tuzemská legislativa
a)	Shodná úroveň ochrany	Směrnice Rady 89/686/EHS z 21. prosince 1989 o sbližování právních předpisů členských států, týkajících se osobních ochranných prostředků, ve znění směrnic Rady 93/68/EHS, 93/95/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/58/ES.	TECHNICKÉ PŘEDPISY Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobek (ust. § 11–§ 13, § 22) Nařízení vlády č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na osobní ochranné prostředky
b)	Zajištění minimálních požadavků	Směrnice Rady 89/656/EHS, o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro používání osobních ochranných prostředků zaměstnanců při práci	PRACOVNĚPRÁVNÍ A HYGIENICKÉ PŘEDPISY Zákoník práce č. 262/2006 Sb. (ust. § 104) Nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků

Zatímco technické požadavky na osobní ochranné prostředky musí ve všech státech dosahovat shodnou úroveň ochrany, požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro užívání osobních ochranných prostředků zaměstnanci při práci musí ve všech státech splňovat (zajišťovat) minimální stanovené požadavky (splňovat požadavky na bezpečný výrobek).

Shodná úroveň ochrany musí být podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, zajištěna u stanovených výrobků, které představují zvýšenou míru ohrožení zdraví nebo bezpečnosti osob, majetku nebo životního prostředí, popřípadě jiný veřejný zájem (tzv. oprávněný zájem) a proto u nich musí být posouzena shoda, aby bylo prokázáno, že je na trh uváděn výrobek bezpečný. Vlastnosti stanovených výrobků musí splňovat požadavky právních předpisů, které se na ně vztahují. Za stanovené výrobky se vždy považují i výrobky, které jsou uváděny na trh jako použité nebo repasované. Ministerstva a jiné ústřední správní úřady mohou výjimečně a ve veřejném zájmu, například pro odstraňování důsledků havárií nebo živelních pohrom, rozhodnout, že po dobu trvání tohoto veřejného zájmu se konkrétní výrobek nepovažuje za stanovený výrobek.

Konkrétní výrobky představující zvýšenou míru ohrožení oprávněného zájmu, u kterých mu sí být posouzena shoda, stanoví nařízení vlády č. 173/1997 Sb., a jsou předmětem podrobné právní úpravy v nařízeních, které vláda vydala a vy dává k provedení zákona o technických požadavcích na výrobek, a kterými přebírá do českého právního řádu "výrobkové“ směrnice Evropských společenství. Jedná se o tyto směrnice:

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES, o všeobecné bezpečnosti výrobků.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/57/ES ze dne 3. září 1996 o požadavcích na energetickou účinnost elektrických chladniček, mrazniček a jejich kombinací, které jsou určeny pro domácnost.

• Směrnice Rady 75/324/EHS z 20. května 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se aerosolových rozprašovačů, ve znění směrnice Komise 94/1/ES a směrnice Komise 2008/47/ES.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/5/ES o rádiových a telekomunikačních koncových zařízeních a vzájemném uznávání jejich shody.

• Směrnice Rady 93/15/EHS z 5. dubna 1993 o harmonizaci předpisů týkajících se uvádění na trh a dozoru nad výbušninami pro civilní použití.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/14/ES ze dne 8. května 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se emisí hluku zařízení, která jsou určena k použití ve venkovním prostoru, do okolního prostředí.

• Směrnice Rady 86/594/EHS ze dne 1. prosince 1986 o hluku šířeném vzduchem vyzařovaném spotřebiči pro domácnost.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/88/ES ze dne 14. prosince 2005, kterou se mění směrnice 2000/14/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se emisí hluku zařízení, která jsou určena k použití ve venkovním prostoru, do okolního prostředí.

• Směrnice Rady 86/594/EHS o hluku šířeném vzduchem a vyzařovaném domácími spotřebiči.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/9/ES ze dne 20. března 2000 o lanových dráhách pro dopravu osob.

• Směrnice Rady 89/106/EHS. o stavebních výrobcích.

• Směrnice Rady 90/384/EHS z 20. června 1990 o harmonizaci právních předpisů týkajících se vah s neautomatickou činností, ve znění směrnice Rady 93/68/EHS.

• Směrnice Rady 73/23/EHS z 19. února 1973, o harmonizaci právních předpisů členských států, týkajících se elektrických zařízení, určených pro užívání v určitých mezích napětí, ve znění směrnice Rady 93/68/EHS.

• Směrnice Rady 87/404/EHS ze dne 25. června 1987, o sbližování právních předpisů členských států, týkajících se jednoduchých tlakových nádob, ve znění směrnic 90/488/EHS a 93/68/EHS.

• Směrnice Rady 89/686/EHS z 21. prosince 1989 o sbližování právních předpisů členských států, týkajících se osobních ochranných prostředků, ve znění směrnic Rady 93/68/EHS, 93/95/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/58/ES.

• Směrnice Rady 90/396/EHS z 29. června 1990 o harmonizaci právních předpisů členských států, týkající se spotřebičů plynných paliv, ve znění směrnice Rady 93/68/EHS z 22. července 1993.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/9/ES z 23. března 1994 o sbližování právních předpisů členských států pro zařízení a ochranné systémy určené k použití v prostředí s nebezpečím výbuchu.

• Směrnice Rady 92/42/EHS ze dne 21. května 1992 o požadavcích na účinnost nových teplovodních kotlů na kapalná nebo plynná paliva.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/8/ES ze dne 11. února 2004 o podpoře kombinované výroby tepla a elektřiny založené na poptávce po užitečném teple na vnitřním trhu s energií a o změně směrnice 92/42/EHS.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/32/ES ze dne 6. července 2005 o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign energetických spotřebičů a o změně směrnic Rady 92/42/EHS a Evropského parlamentu a Rady 96/57/ES a 2000/55/ES.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/23/ES ze dne 29. května 1997, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se tlakových zařízení.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/16/ES z 29. června 1995 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se výtahů.

• Směrnice Rady 90/385/EHS ze dne 20. června 1990 o sbližování právních předpisů členských států pro aktivní implantabilní zdravotnické prostředky, ve znění pozdějších změn a doplňků.

• Směrnice Rady 93/42/EHS ze dne 14. června 1993 o zdravotnických prostředcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.

• Směrnice Rady 93/42/EHS z 14. června 1993 o zdravotnických prostředcích, ve znění směrnice Rady 98/79/ES z 27. října 1998, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/70/ES ze dne 16. listopadu 2000, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/104/ES ze dne 7. prosince 2001.

• Směrnice Komise Evropských společenství 2003/12/ES ze dne 3. února 2003 o změně klasifikace prsních implantátů v rámci směrnice 93/42/EHS o zdravotnických prostředcích.

• Směrnice Komise Evropských společenství 2003/32/ES o zavedení podrobných specifikací ohledně požadavků stanovených ve směrnici Rady č. 93/42/EHS, pokud jde o zdravotnické prostředky vyráběné s využitím tkání zvířecího původu ze dne 23. dubna 2003.

• Směrnice Komise 2005/50/ES ze dne 11. srpna 2005 o nové klasifikaci endoprotéz kyčelního, kolenního a ramenního kloubu v rámci směrnice Rady 93/42/EHS o zdravotnických prostředcích.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/79/ES ze dne 27. října 1998 týkající se diagnostických zdravotnických prostředků in vitro.

• Směrnice Komise 2011/100/EU ze dne 20. prosince 2011, kterou se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/79/ES o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/57/ES ze dne 17. června 2008 o interoperabilitě železničního systému ve Společenství.

• Směrnice Komise 2011/18/EU ze dne 1. března 2011, kterou se mění přílohy II, V a VI směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/57/ES o interoperabilitě železničního systému ve Společenství.

• Směrnice 94/25/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. června 1994 o sbližování zákonů, jiných právních předpisů a správních opatření členských států týkajících se rekreačních plavidel.

• Směrnice 2003/44/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. června 2003, kterou se mění směrnice 94/25/ES o sbližování zákonů, jiných právních předpisů a správních opatření členských států týkajících se rekreačních plavidel.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/68/ES ze dne 16. prosince 1997 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se opatření proti emisím plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic ze spalovacích motorů určených pro nesilniční mobilní stroje.

• Směrnice Rady 88/77/EHS ze dne 3. prosince 1987 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se opatření proti emisím plynných znečisťujících látek a znečišťujících částic ze vznětových motorů vozidel a emisím plynných znečišťujících látek ze zážehových motorů vozidel poháněných zemním plynem nebo motorovou naftou.

• Směrnice Komise 98/77/ES ze dne 2 října 1998, kterou se přizpůsobuje technickému…