Judikatura v BOZP a PO

3.4.4.1

Judikatura v BOZP a PO

JUDr. Ivo Krýsa, Ph.D.

Autor je asistentem předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze

Na základě ohlasů našich čtenářů jsme se rozhodli zavést do naší příručky Školení bezpečnosti práce a požární ochrany kapitolu, která se bude věnovat soudní judikatuře, která pojednává o oblasti BOZP a PO.

 NahoruHistorický pohled na roli judikatury

Rozhodování zejména vyšších soudů, tzv. judikatura měla svůj význam při nalézání práva již historicky a rovněž v současnosti si tento význam udržuje. Jistě v poměrech našeho systému práva nelze dosáhnout takových historických met jako je Magna Charta Libertatum z roku 1215, které se ještě na počátku 17. století dovolával anglický parlament a jeho významní právníci jako Sir Edward Coke ve sporu s panovníkem. I u nás se však lze v současných soudních rozhodnutích tu a tam setkat s odkazy na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu nebo bývalého Nejvyššího správního soudu z období tzv. 1. Československé republiky.

Co tedy jsou tzv. judikáty, jaký je jejich význam a závaznost, jak s nimi pracovat a jak je číst, co když nalezneme více vzájemně protichůdných judikátů, co jsou to právní věty? Na tyto otázky se vám pokusíme s jistou dávkou informačního zhuštění odpovědět v následujícím textu, který je úvodní částí ke kapitole týkající se judikatury v oblasti BOZP a PO.

Význam a závaznost judikátů

Český právní řád náleží do rodiny kontinentálních právních systémů. Význam a závaznost soudních rozhodnutí proto nelze chápat shodně jako je tomu v právních systémech common law, které se soudními rozhodnutími nakládají jinak a přikládají jim jiný normativní význam. Zatímco

• pro právo anglické či americké je rozhodný a závazný byť i jeden jediný precedent nejvyššího soudu,

• v kontinentálním právu se nejčastěji setkáme s odkazy na ustálenou nebo konstantní judikaturu.

Je třeba mít na zřeteli rovněž to, že již samotný obsah pojmu závaznost je jiný u právníka vykonávajícího právní praxi v systému kontinentálním a právníka, který je činný v systému common law. Nadále se tedy budeme věnovat pouze významu judikátů a judikatury v kontinentálním systému a odhlédneme pro naše potřeby od role Ústavního soudu při výkonu soudní moci.

 NahoruPojem judikát a judikatura

Pod pojmem judikát se v širším smyslu rozumí soudní rozhodnutí. Ne každé rozhodnutí však lze označit slovem judikát. Aby soudní rozhodnutí bylo možné označit judikátem, musí splňovat další kritéria. Musí jí o rozhodnutí zpravidla vyššího soudu, které při řešení konkrétní věci vyvodí zobecnitelný výklad určité právní normy či jejich souboru, které má význam pro budoucí rozhodování obdobných věcí. Hovoříme pak o judikátu v užším slova smyslu.

Judikaturou pak rozumíme soubor judikátů pro určitou právní oblast či odvětví. V dnešní době je již obecně přijímán názor, podle něhož právní norma žije do značné míry nezávisle na svém slovním vyjádření v textu právního předpisu, přičemž je především úlohou interpreta najít její skutečný obsah a smysl. Někdy se též hovoří o tom, že soudní rozhodnutí právo vytvářejí, dotvářejí, či že vyplňují mezery v právní úpravě. S tímto tvrzením je však nakládat obezřetně a při vědomí, že primární role soudu v kontinentálním systému tradičního rozdělení mocí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní je v konkrétním případě právo nalézat, a to výkladovými metodami a na základě právních argumentů tradovaných právní teorií.

Tím, že soud právo nalézá, může na první pohled vytvářet zdání dotváření práva, a to především v situaci, kdy vyloží určitou právní normu novým dosud nezaznamenaným způsobem. V právnickém světě se stala legendární slavná věta pronesená Gustavem Radbruchem k interpretaci práva: "Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor, právě on musí být moudřejší než jeho autor."¹ Tato slova vyjadřují nenahraditelnou roli soudce v procesu nalézání práva a spravedlnosti, neboť teprve aplikací konkrétního ustanovení zákona, kterým je soud vázán, na skutkové okolnosti jednotlivého případu je nalézáno odpovídající pravidlo chování, které, je-li poté potvrzeno i vyššími soudy, stává se právní normou, ač třeba byl úmysl zákonodárce původně jiný. Soud je povinen nalézt právo i v situaci, kdy by tu žádná právní norma přímo dopadající na určitý skutkový stav nebyla, a to proto, že ani v takové situaci nemůže dojít k odepření spravedlnosti a soud musí věc rozsoudit. S touto situací výslovně pro oblast soukromého práva počítá § 10 občanského zákoníku. Ve veřejném právu je situace složitější, přičemž detailní úvahy v tomto směru, jakož i obšírnější pojednání o tom, čím je soudce při svém rozhodování vázán, o možnostech soudcovského dotváření práva a jeho limitech, přesahuje možnosti a zaměření tohoto úvodního článku.

 NahoruVýznam a závaznost soudních rozhodnutí v českém právním řádu

Jaký je tedy význam a závaznost soudních rozhodnutí v českém právním řádu, který patří do rodiny kontinentálních právních systému. Základem českého právního řádu je právo formulované v zákonech a kodexech (systém "psaného práva"), čímž je mu současně zajišťována jistá forma stability a předvídatelnosti na straně jedné a potřebná flexibilita abstraktním jazykem jednotlivých právních norem na straně druhé. Soudní rozhodnutí tak jistě nelze považovat za právo (abstrahujeme nyní od role Ústavního soudu jako tzv. negativního zákonodárce vybaveného pravomocí rušit zákony a další vybrané právní předpisy), neboť obecný soud zásadně právo netvoří, ale nalézá. Nejpříhodnější charakteristikou určitého ustáleného způsobu soudního rozhodování by tak mohlo být, že jde o právo nalezené v konkrétních případech, což vybízí soudy, aby ve skutkově obdobných případech rozhodovali na půdorysu takové judikatury. Lze v této souvislosti hovořit rovněž o přesvědčivosti vahou argumentů jako vlastnosti soudního rozhodnutí, která je jedním z důvodů, že je takové rozhodnutí následováno.

Při práci s judikaturou však není možné nikdy zapomenout na to, že každé soudní rozhodnutí je založené primárně na právu vtěleném do právních norem a jeho budoucí použitelnost je neoddělitelně spjata s tím, zda se rozhodná právní úprava nezměnila, resp. zda se nezměnila způsobem, který by určité soudní rozhodnutí učinil nadále nepoužitelným. Tím je vyjádřen rovněž primát psaného zákona jako originárního pramene práva, který soud v konkrétním případě aplikuje, třeba i za pomoci dřívějších přiléhavých judikátů, přičemž v konkrétním případě nalézá právo a upravuje právní vztahy mezi účastníky soudního řízení. Parlament jako reprezentant moci zákonodárné může do judikatorního působení vždy zasáhnout změnou zákona a tím použití dosavadní "nepohodlné" judikatury do budoucna zvrátit. Na straně druhé však může zákonodárce reagovat i pozitivně, závěry judikatury považovat za "hozenou rukavici" v otázkách, kde výslovná právní úprava chyběla či nabízela vícero výkladových možností a legislativně převzít judikatorní závěry do právního předpisu jako výslovné budoucí pravidlo chování.

 NahoruPublikování vybraných soudních rozhodnutí ve Sbírkách

S judikaturou je proto třeba nakládat vždy s přihlédnutím k rozhodné právní úpravě platné pro řešený právní poměr. V této souvislosti se rovněž nutné reflektovat skutečnost, že oba nejvyšší soudy (Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud´) publikují vybraná soudní rozhodnutí ve svých sbírkách. Tato rozhodnutí se od těch nepublikovaných odlišují především tím, že na jejich publikaci se musí usnést nejen senát, který ve věci rozhodl, ale musí se na jeho publikaci usnést, a tedy vyjádřit s jeho závěry souhlas určitá kvalifikovaná skupina soudců příslušného nejvyššího soudu.

• Ve Sbírce Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu se uveřejňují jednak stanoviska Nejvyššího soudu zaujatá kolegii nebo plénem a vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních obecných soudů. Na výběru rozhodnutí k publikaci se musí usnést příslušné kolegium nadpoloviční většinou všech svých členů.

• Obdobně Nejvyšší správní soud vydává Sbírku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve které se uveřejňují zejména vybraná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajských soudů vydaná ve správním soudnictví a stanoviska a zásadní usnesení Nejvyššího správního soudu. O tom, zda bude určité rozhodnutí správního soudu uveřejněno v této sbírce, se usnáší plénum Nejvyššího správního soudu, tedy všichni soudci Nejvyššího správního soudu nadpoloviční většinou přítomných soudců.

 NahoruZajištění jednoty v rozhodování a judikatorní rozpory

Zajistit jednotu v rozhodování nejvyššího soudu v kontinentálním systému, která je v praxi rozhodováním jeho jednotlivých senátů, a nikoli celého pléna (jako je tomu v systému common law u amerického nejvyššího soudu), je poměrně náročnou a obtížnou disciplínou. V rámci vnitřní organizace obou nejvyšších soudů je zavedena zákonná procedura k předcházení judikatorním rozporům. Judikatorním rozporem je situace, kdy ohledně obdobné právní otázky založené na obdobných skutkových okolnostech existuje více vzájemně nesouladných soudních rozhodnutí. Obzvláště problematická je taková situace na úrovni nejvyšších soudů, proti jejichž rozhodnutí již není v obecné soudní soustavě dalších opravných prostředků; u ostatních soudů je podobná situace řešitelná právě jejich prostřednictvím. Judikatorní rozpor na úrovni nejvyšších soudů je jevem obecně nežádoucím, neboť se vytváří právní nejistotu ohledně toho, jak bude další podobný spor rozsouzen. Princip právní jistoty úzce souvisí s principem předvídatelnosti práva a je nezbytným předpokladem obecné důvěry v právo a charakteristickým znakem právního státu, čímž je této hodnotě propůjčena ochrana na ústavní úrovni.

Na úrovní zákonné je tento požadavek vyjádřen s účinností od 1. 1. 2014 v § 13 občanského zákoníku, který stanoví, že: