Postup při projednávání náhrady škody

3.6.8.8

Postup při projednávání náhrady škody

JUDr. Eva Dandová

Povinnost zaměstnavatele nahradit škodu při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je postavena – jak bylo zdůrazněno výše – na objektivním principu. Tento princip je výhodný pro postižené zaměstnance, neboť ti totiž prokazují pouze skutečnost, že jim vznikla újma na zdraví nebo že jim byla přiznána nemoc z povolání a to vše, že vzniklo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, popřípadě – u nemocí z povolání – za podmínek, z nichž tato nemoc z povolání vzniká a je hodnocena podle příslušných předpisů.

Pokud se týká pracovního úrazu, měl by základní formou průkaznost být řádně vyplněný a pravdivě sepsaný záznam o pracovním úrazu. Pokud byl sepsán v rozporu se skutečnostmi nebo nebyl sepsán vůbec, je možno i jiným způsobem prokázat, že k úrazovému ději došlo v okamžiku, kdy zaměstnanec plnil pracovní úkoly nebo vykonával činnosti s prací souvisejí. Mohou zde pomoci svědectví a prohlášení osob, které byly úrazu přítomny apod. V případě sporu si může soud vyžádat i znalecké posudky odborníků především lékařů.

Zaměstnavatel, u kterého je zaměstnanec v pracovním poměru v době úrazu, je povinen k náhradě škody z titulu jeho pracovního úrazu. Proto jakmile s dozví, že došlo k úrazu, měl by sám zahájit odškodňovací řízení a tedy vyjasnit pro sebe i pro zaměstnance, zda úraz považuje za pracovní či nikoliv. Trochu obtížnější bývá v tomto směru situace u nemocí z povolání, protože ta často se může projevit až v době, kdy zaměstnanec u povinného zaměstnavatele nepracuje a musí se vyjasnit naprosto jednoznačně, že tento zaměstnavatel je skutečně tím podlesním , u kterého zaměstnanec pracoval za podmínek, ze kterých nemoc z povolání vzniká, aby byla dána zákonná povinnost k náhradě škody. Tyto případy se ale většinou řeší soudní cestou za pomoci znaleckého posudku.

Ale ani zaměstnanec by neměl s žádostí o uspokojení svých práv otálet a měl by svůj požadavek zaměstnavateli sdělit pokud možno písemně a co nejdříve. Z tohoto podání musí být patrno, jaká škoda zaměstnanci vznikla a jakou náhradu požaduje.

Poškozený zaměstnanec – zejména v případech, kdy není zcela znalý všech práv – může k jednání se zaměstnavatelem zmocnit i jinou osobu advokáta, aby ho zastupovala. Ke zmocnění je ovšem třeba písemné plné moci, ze které je patrné, k jakým úkonům je zástupce zaměstnance oprávněn.

V případě, kdy zaměstnanec zjistí, že zaměstnavatel buď sám nezahájil o odškodnění jednání či odmítá zaměstnancův požadavek na náhradu škody, protože má za to, že za ni neodpovídá nebo protože nesouhlasí s požadovanou výší náhrady škody, může se zaměstnanec obrátit s žádostí o pomoc i na svůj příslušný odborový orgán, zpravidla závodní výbor, neboť těmto orgánům přísluší ze zákona právo vykonávat kontrolu nad dodržováním pracovněprávních předpisů. Nepomůže-li ani tento způsob, je třeba se urychleně obrátit na soud a podat návrh na zahájení řízení.

Jak vyplývá z výše popsaného, není problematika náhrady škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání sama o sobě jednoduchá. Často i zaměstnavatelé, kteří např. nemají právníky, tápou při výpočtech náhrad za ztrátu na výdělku. Zaměstnanci naopak chybují tím, že žijí v mylné představě, že tím, že vyzvali zaměstnavateli, aby odškodnil jejich úraz nebo jejich nemoc z povolání, je zahájeno řízení a vše se už vyřeší k plné spokojenosti. To ale není pravda.

Zákoník práce v případě náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrady na výživu pozůstalých stanoví, že tyto se obecně nepromlčují, nicméně promlčují se pouze práva na jednotlivá plnění, tj. na jednotlivé měsíční splátky. A protože je pro práva na náhradu škody dnes stanovena lhůta k uplatnění tři roky ode dne, kdy se poškozený dověděl o tom, že škoda vznikla a o tom, kdo za ni odpovídá, může se stát – pokud se zaměstnavatel dovolá námitky promlčení – že soud přizná práva pouze za tři roky zpět…